Čaj

Dnes je čaj tak běžným nápojem, že lidé obvykle pokládají jeho historii za samozřejmou. Kromě vody je čaj nejrozšířenějším nápojem dnešního světa. Ještě před čtyřmi sty lety o něm ale nikdo mimo oblast Číny a blízkého okolí neměl ani tušení. V roce 2780 před n. l. Ćíňané při zkoumání různých bylin zjistili, že odvar z čajových lístků je osvěžující. První podrobnou studii o čaji napsal Lu Ju během vlády dynastie Tchang (618-907). Jeho knihy se staly zdrojem historických, botanických a lékařských informací, včetně poznatků o tom, jak čaj pěstovat, připravovat, podávat, i pít.

Metoda přípravy čaje byla následující: když byly čajové lístky otrhány, vrstvily se, tvarovaly a lisovaly do formy. Potom se sušily tak, že vytvářely tvrdou hmotu podobnou cihle. Pří přípravě nápoje se tato cihla vystavila žáru a rozdělila nad ohněm, rozdrtila v hmoždíři a pak se v konvici smíchala s horkou vodou. Odvar se popíjel, když se lístky v konvici usadily.

Zelený čaj přinesli do Japonska mniši, kteří se ve dvanáctém století vraceli z čínských zenových klášterů. Čaj jim sloužil jako pomocník pro meditace, jako lék, a také se pomocí něj šířil zen. O dvě století později se už pil ze zcela jiných důvodů - při soutěžích v ochutnávání různých druhů čaje. Postupně také vznikaly čajové obřady. Ke konci patnáctého století se zásadami podávání čaje zabýval zenový kněz Murata Šukó (1423–1502), který se s nimi seznámil na dvoře Šóguna. Jeho mistr, známý zenový kněz Ikkjú (1394-1481) ho v této činnosti podporoval.