
Hjakudžo měl tolik studentů, že musel otevřít nový klášter. Aby našel vhodnou osobu, kterou by jmenoval mistrem, svolal mnichy a postavil před ně džbán s vodou, řka: „Aniž to pojmenujete džbánem s vodou, řekněte mi, co to je.“
Nejvyšší mnich řekl: „Nelze to nazvat kusem dřeva.“
V tom převrátil klášterní kuchař džbán s vodou a odešel. Kuchař se stal hlavou nového kláštera.
Mnich se zeptal zenového mistra: „Na co člověk myslí, když medituje?“
„Myslí na ne-myšlení“ odpověděl mistr.
„Jak myslí člověk na ne-myšlení?“
„Když nemyslí“ řekl mistr.
Přišel mnich k Džošu a zeptal se: „Jaký je význam zenu?“
Mistr odpověděl: „snědl jsi svou snídani?“
„Ano“ řekl mnich „jedl jsem“.
„Potom umyj svou mysku“ řekl Džošu.
v tom okamžiku byl mnich osvícen.
Hogen žil sám v malé svatyni na venkově. Jednoho dne zaslechl, jak se čtyři cestující mniši přou o to, co je objektivní a subjektivní. Přidal se k nim a řekl: „Máte velký kámen. Je podle vás uvnitř nebo vně mysli?“
Jeden z mnichů odpověděl: „Z buddhistického hlediska je všechno zhmotnění mysli, proto bych řekl, že kámen je uvnitř mé mysli.“
„Potom ti musí připadat tvá hlava velmi těžká,“ poznamenal Hogen „nosíš-li takový kámen v mysli.“